Anotace: Získat vlastní kvalitní individualitu není jednoduchým úkolem.

Je důležité pomoci dětem a mladým lidem vykročit tím správným směrem na jejich cestě za volbou profese a získáním vlastní kvalitní individuality.
     Aby si mladý člověk vůbec mohl správně vybrat, musí se nejprve setkat se vším možným a něco se o tom všem dozvědět. A také nesmí být při svém výběru ovlivňován nikým a ničím, co by ho posunovalo k jakémukoli nesprávnému rozhodnutí.
     To znamená, že například pokud u svého kamaráda, kterého má tak trochu za vzor, vidí náklonnost k nějaké profesi, může ho to táhnout k tomu, aby si ji také vybral. Nebo pokud školský skript, popisující jednotlivé profese, není udělán "neutrálním způsobem" (například bez spojení informace o dané profesi s přitažlivou či naopak odpudivou scénou nebo kombinací barev), může žáka popis některých z nich nesprávně přitahovat nebo naopak odpuzovat, což ho při výběru ovlivní.
     Při výběru nejen budoucí profese, ale i čehokoli jiného, čemu se dotyčný mladý člověk hodlá v budoucnosti věnovat, včetně volby způsobu svého života jako takového, by se měl zaposlouchat do hlasu svého nitra.
     Zeptat se sám sebe, po čem podvědomě toužil v dětství, které sny se mu jako malému dítěti opakovaně zdály a podobně. To mu umožní poodkrýt charakter jeho duše i genetické vlohy ze strany předků. Také je vhodné se trochu poradit s "královnou věd" – astrologií. Prostě nalézt kousek své vlastní jedinečné individuality, a v souladu s ní pracovat a žít.
     Lidská společnost, kolektiv, vrozené vlohy a vlastní prožitky rozhodují o tom, jak se rozvine osobnost mladého člověka a jakou vlastní individualitu si v průběhu svého dospívání, a později i stárnutí, postupně utvoří.
     Ti, kdo věří v reinkarnaci, by se měli snažit docílit stavu, kdy si po té, co se dopracují k nějaké solidní individualitě, tuto individualitu budou udržovat co nejdéle. Tomu jsem dříve říkal "šablona existence duše", kdy postupně získá například lásku k fotbalu a hraje ho v každém svém vtělení, jednou třeba rekreačně v Austrálii, podruhé profesionálně v Japonsku a potřetí poloprofesionálně v Argentině.
     Jenže pokaždé je přitom jiným člověkem, který mluví jinou řečí, poslouchá jinou hudbu a většinou má i jiné oblíbené jídlo. Takže je to vlastně už někdo jiný. Totiž vždycky, když se změníte, se svým způsobem stáváte někým jiným, a ten, kým jste byli předtím, svým způsobem umírá.
     Píseň o věčném mládí Superboha začínala tím, že melodie nejprve vyjádřila jeho osobnost, a teprve pak touhu té osobnosti žít věčně. Tím chci říci to, že k tomu, jací jsme, se váží i určité melodie a písně. A jak vyplývá z předchozího odstavce, jakmile se nám začne líbit jiná hudba (a zároveň na tu, co se nám líbila předtím, pozapomeneme, či jí dokonce přestaneme mít rádi), už jsme někdo jiný, a to i když zdánlivě jen maličko.
     Proto individualita skutečně vyspělé duševní Bytosti musí být pevně daná, jinak to ani nemá cenu. Superbůh má ideální složení svého těla matematicky zmapované do nejmenších detailů, má konstantní Vzorec pro jeho udržování ve stále stejném stavu a jiný, proměnlivý, pro jeho obnovování. A to proto, aby byl stále stejný, aby se nikdy nezměnil. Kdyby se totiž změnil, tak by zemřel, a to bez ohledu na to, že by zůstal žít. Už chápete?
     V lidském životě či existenci lidské duše každá, byť sebemenší odchylka od původní individuality, obvykle vede k dalším a dalším odchylkám, a ony všechny dohromady nakonec ke zcela jinému člověku, než jaký byl ten původní. To mě neuspokojuje.
     Pokud bych tedy jako člověk nemohl získat nějakou pevnější individualitu, prostě pevný způsob své existence, být člověkem pro mě již přestává mít význam. I když pokud bych mohl být někým, kdo je mi alespoň podobný a realizuje mé hlavní zájmy (třeba sport, psi a ženy), nebylo by to úplně k zahození. Ale to je asi tak všechno.

     Bonus (podstatné od všeho podstatného)

     Následující text se týká tématu, vysvětleného v mém článku "Relationships and Harmony" (verze 2.0, hlava "Benefit of avoiding the extremes"). Jedná se o to, že když odstraníme extrémy a dobře využijeme to zbývající (což je vlastně "podstatné od všeho podstatného"), můžeme se dopracovat k vynikajícím výsledkům. Pár příkladů:
     Psi podobní vlku (ani příliš těžcí, ani příliš slabí, přičemž postava "trochu mohutnějšího vlka" je tou ideální, skvěle kombinující sílu, hmotu i rychlost zároveň; jsou to především ovčácká a pastevecká plemena psů), univerzální bojová umění (použitelná jak pro boj proti jednotlivci, tak i proti několika lidem najednou, mající jak údery a kopy, tak i chvaty a techniku pro boj na zemi, prostě všechno možné, a to sladěné v jeden dobře fungující celek; sem patří například MMA, Sambo, starý Pankration a další), harmonické krajiny (místo rovinatých nížin nebo naopak příliš vysokých hor, místo rozpáleného rovníku nebo naopak severního či jižního pólu, se jedná o pestrou krajinu lokalizovanou nejlépe v mírném pásmu, která kombinuje rovinaté louky a pole s kopcovitými lesy a podobně), podstatné vědění (slušné základy od všeho podstatného, čímž je kus historie, kus psychologie, jádro pravdivého náboženství a jiné) a rozumný sex (je pestrý, ale bez nejextrémnějších věcí; to znamená, že normální pohlavní styk a chování musí převažovat nad jakýmikoli výstřednostmi, které, pokud k nim vůbec dochází, jsou praktikovány jenom málokdy a v nižší intenzitě).

Publikoval(a): VolkodavKO, 1.3.2017