Anotace: V předvánočním čase by si měl člověk v klidu sednout a zavzpomínat.

Podívej se na ni, jak se na mě divně kouká… Pojď radši pryč. Nemít takový výraz, byla by pěkná… Ta je nějaká divná… Asi je postižená… To je zase nějakej nevychovanej fracek… Ach ty rodiče…

To všechno cítila, a přesto byla klidná…

Přesto se usmívala. Upřímně usmívala. To na ní bylo asi odpudivé. Vždyť je krásná jako kvítek. Jenom cítí to, co jiní už zapomněli cítit.

Malé děvče, jako každé jiné. Jen těch zájmových kroužků. Každé odpoledne furt někde něco, a tak se prodírala měsíc co měsíc. Co však na ní bylo zvláštní? Asi to, že příliš nemluvila. Ona se vždy koukala tak hlubokým pohledem, až to ostatní znervózňovalo. Jakoby koukala skrz vás, ale na nikoho nezírala, jako to dělají malé děti. Občas se tak šibalsky pousmála, ale spíš se dívala s takovým zvláštním zaujetím. Tato dívenka se dokázala vžít do pocitů druhých. Věděla, že jsou smutní, šťastní. Věděla taky, když někdo cítil zášť, nebo beznaděj. Vycítila, co se jim děje v hlavě a co si asi v duchu říkají. Jako by to věděla jen z prvního pohledu. Jen jedno pohlédnutí do očí.
Mnoho kamarádů neměla. Byla taková dvojitá, jako blíženci. Z jejího smíchu se stal brek a zase naopak. Často si s lidmi povídala, aniž by vyřkla slova. A většinou, aniž by to druzí věděli. Stačilo jí se přiblížit blíž k tomu člověku, chvíli se na něj nenápadně dívat a už věděla, co prožívá doopravdy. Bavila se s ním o věcech, o kterých se bál mluvit. Zraňovali jej. Ona však tu bolest uhladila. Vedla s ním tak živou konverzaci, div se úplně nezpotila. Jako když si v kavárně povídají mé tety a házejí při tom rukama. Avšak beze slov…
Nikdo netušil, že tohle umí. Vcítit se, a tak porozumět. Oni jí však vyhledávali, aniž by si to uvědomovali. Věkem víc a víc. Když jim to řekla a ukázala, měli ji rádi. Ale celou tu dobu byla přehlížena. Ale ona měla svůj svět. Tak si toho vlastně ani nevšimla…

Publikoval(a): Jan Čáp, 5.12.2017