Anotace: Aby přestala mít strach...

Asi máš strach z toho, že jsme se objaly. A nebo z toho polibku na tvář. Asi je to pořád to samé. Čím se to ale všechno vzdaluje, tím víc je to hezčí. Třeba v neděli na divadle se mi snažila dát Magda pusu asi třikrát. Byla to taková ta pusa, kdy mi na tvář přiloží jen koutek rtů. Já cítil, že potřebuje něhu. Jen něhu. Nebyl za tím žádný záměr, že by mě snad milovala, to ne. Jen věděla, že znám její pocity. To nebyl pocit lásky, ale důvěry, přátelství, rodiny. Včera jsem po zkoušce na faře stál na chodbě a díval se přes záclony ven, ale byla tam jenom tma. A já se do ní díval. Věděl jsem, že když tu záclonu odkloním, stejně nic neuvidím (nikdo tam nebyl, nic tam nebylo) a záclona se stejně vrátí zpátky. (Ať hledám, jak hledám, nic tam teď nenajdu. Až bude příhodná doba, pak má smysl se dívat z okna.) Pak jsem si uvědomil, že nám taky chyběla jen něha. Hledíme do černého okna, abychom v něm viděli jen hezké vzpomínky. Až bude vhodný čas, můžeme pohlédnout z okna a uvidíme to, co chceme. Ale teď je to zbytečné. Teď se podívejme vedle sebe. Třeba tam je někdo, koho jsme v tom okně chtěli vidět.

Publikoval(a): Jan Čáp, 20.3.2018