Anotace: Jak by měl vypadat můj partner. Spojení srdcí, sdílení, láska.

KAMARÁD DO DEŠTĚ
Nejsem zrovna skromná, co se týče partnera.
Měl by to být partner s velkým P.
Takový kamarád do deště.
Když mi bude ouzko, musí přispěchat a nabídnout mi pomocnou ruku.
Musí mě umět povzbudit a utěšit, když mi bude smutno.
Měl by chtít se mnou dělat bláznivé věci a pak se jim smát.

Nesmí to být suchar a upjatý intelektuál.
Hlavně to nesmí být manažer!
Ti jsou nejhorší!
Manažer rozdává úkoly, pak je kontroluje a kritizuje.
Vytýká nedostatky a je jako stroj.
Jako chladný, bezduchý stroj.

Stroj, který nic nevnímá a necítí.
Když projde kolem květiny, ani si nevšimne, jak je krásná a že voní.
„Kdo tu krásu vytvořil? Tu nádhernou omamnou vůni?“
Na to se neptá.
Jen si všimne, že rostlina zasahuje do výjezdu jeho luxusního auta.
Ještě aby se jeho nablýskaný miláček poškrábal! Zničte rostlinu!

Kdepak!
Upjaté intelektuály nebrat.
Ti se zaměřují jen na povrchní věci.
Chodí na večírky, pijí drahý alkohol.
Hýří a věnují se nemravnostem.
Mají radši mrtvé věci a živé vůbec nevidí…

Přála bych si, aby můj partner měl srdce.
Nejen takové, které tluče a pohání krevní oběh.
Musí mít srdce, které bije životem, které plesá nad krásou všeho živého.
Srdce, které žasne nad životem. Ptá se: „Kde se vzal?“ Pátrá, hledá.
Můj partner musí být živý. V každém okamžiku.
Musí být tady a teď. Nebýt stále někde v myšlenkách.

Můj partner mi musí vonět, i když nepoužije parfém. Svou osobní vůní.
Můj partner mě musí přitahovat.
Musí mít v sobě náboj, magnet, na který budu reagovat.
Musí mít v sobě živočišný magnetismus.
Jen pro mě.
Takový, na který budou ostatní imunní.

Můj partner musí být silný.
Nemyslím tím fyzickou sílu a velké svaly.
Musí mít vnitřní sílu, musí být odvážný.
Musí důvěřovat. Důvěřovat životu. Důvěřovat mně.
Musí být schopen se přede mnou odhalit, svléknout šat halící jeho nitro.
Úplně donaha.


Můj partner musí chtít se mnou sdílet svoje přání.
Vyslovovat nahlas svá přání a potřeby.
A nebát se, že nebudou splněna, že snad bude odmítnut.
Musí chtít sdílet se mnou své strachy a obavy.
Strachy a obavy bychom hned společně zahnali
jako bubáky, co lezou dětem v noci pod postel.

Můj partner musí být průvodcem mého života.
Musí mít přirozenou potřebu sdílet svůj život s mým.
A když se na chvíli vzdálí, tak zvednout telefon a zvolat: „Zkouška spojení!“
Ne však „Zkouška spojení, protože bez spojení není velení.“
Jaképak velení?
Kdo má potřebu velet?

Já si přeji spojení.
Čisté, přirozené spojení.
Bez velení.
Spojení dvou srdcí, která se na chvíli vzdálila.
Srdcí, která přetékají láskou a radostí.
Radostí ze samotného bytí, ze sdílení.

Ten, kdo chce velet, má snad srdce vojáka?
Armádního důstojníka? Generála vojsk?
Takového, který vidí všude kolem sebe nebezpečí?
Musí se mít na pozoru před nepřáteli.
Tasí zbraň, jakmile se k němu někdo přiblíží.
Vystřelí do vzduchu. Jen tak, aby věděl, s kým mají tu čest.

Kdepak!
Armádní důstojníky nebrat!
Život ve strachu je strašný život.
Nemyslím tím, že by člověk neměl mít nikdy strach.
Strach musí být opodstatněný.
Můžete mít strach, že o někoho přijdete, že vám někdo zemře…

Pokud je člověk obezřetný a vnímavý, pokud je přítomný, je ochráněn.
Něco ho chrání. Něco se o něj stará.
Čím více životu důvěřujete, tím více jste chráněni.
Čím více lásky dáváte, tím více jste chráněni.
Čím více dáváte, tím více získáváte.
Čím více chcete pomáhat, tím více vám vesmír pomáhá.

Přeji si, aby můj partner sdílel svoje pocity.
Vyslovil je nahlas.
Pak bychom společně pátrali, odkud se pocit bere.
Pokud by byl nepříjemný, zahnali bychom ho pryč
ještě dříve, než se z něj stane špatná myšlenka.
Špatná myšlenka může napáchat škodu.

Ze špatné myšlenky může vzniknout zlost, mrzutost, výčitky.
Začne vznikat odpor.
Odpor ke všemu, co je v okolí.
Odpor vůči tomu, co život přináší.
Výčitky, obviňování, kritika.
Au! To bolí! Bolestí se stáhnete.

Na začátku byl jen pocit.
Nepříjemný pocit.
Odkud se vzal?
Proč ke mně přišel?
Je to snad nějaká nepříjemná vzpomínka?
Vzpomínka na něco, co mi bylo nepříjemné?

Cítil jsem se snad tehdy pokořen?
Cítil jsem frustraci? Nebo jsem byl odmítnut?
Někdo se mi vysmál? Cítil jsem strach?
Odkud se ten nepříjemný pocit vzal?
Odkud pochází?
Jaký je jeho zdroj?

Má snad strach, že zažije něco podobného?
Že to bude stejné jako tehdy?
Zase se mu někdo vysměje?
Bude odmítnut?
Nebo si snad nezaslouží lásku?
Není dost dobrý?

Přála bych si partnera, který by se nebál se ke mně přivinout
a říci mi, že chce podpořit, utěšit, že chce být milován.
Já bych ho pohladila a políbila a řekla mu, že je všechno v pořádku,
Že se nemusí bát.
Všechno je v pořádku. Není se čeho bát!
Nejsi sám. Jsme na to dva…

Sdílená radost je dvojnásobná radost.
Sdílený smutek je poloviční smutek.
Tak proč se nepodělit?
Proč si to v sobě dusit?
Nechávat si to pro sebe?
Důležité je sdílení.

Sdílení je hlavní poselství partnerství.
Vesmíre, prosím přiveď mi partnera, kamaráda do deště.
Takového, který bude sebevědomý, ale také dostatečně silný na to,
aby mi ukázal svou zranitelnost.
Plně mi důvěřoval. A já jemu.
Abychom se o sebe mohli opřít a sdílet. Sdílet to dobré i to zlé.

Publikoval(a): Ditule, 27.5.2020