Anotace: ...

EMOCIONÁLNÍ VÝPLACH
V povídání o tom co by bylo kdyby jsem použil slovní spojení emocionální výplach. Řekl jsem, že o tom třeba někdy příště. Tak teď je tady to příště.

Ať chceme nebo ne emoce známe všichni. Všichni do jednoho. Setkáváme se s nimi od nejútlejšího věku, v době dospívání i během dospělosti. Prostě po celé trvání našich životů. A setkáváme se snimi ať chceme nebo ne, protože i když si to ve spoustě případů nehodláme připustit, emoce nás ovlivňují stále. Stále jsou okamžiky kdy máme z něčeho radost, z něčeho strach, a nebo nás něco bolí. Prostě to tak je.

Moje nakládání s emocemi asi dost ovlivnilo to, že jsem jedináček. Možná to hrálo roli v tom, že jsem se dost dlouhou dobu snažil své emoce skrývat a potlačovat. Většinou samozřejmě ty smutné a špatné. Protože o radost a štěstí se dělí mnohem snáze než o smutek, slzy a trápení. A tak jsem se většinou pral se svými bolestmi sám. Skončilo to asi tak jak muselo, nastala chvíle kdy ty emoce které se ve mě nastřádaly vyletěly ven. A to tak, že jsem byl hnusnej, nepříjemnej a nebojím se říct, že jsem se v některých chvílích choval jako neřízené hovado vůči lidem kteří neměli s těmi emocemi nic společného a v 99% případů šlo o lidi které jsem měl rád a na kterých mi záleželo. Ne, nikdy jsem pod návalem emocí nepodléhal agresi, ale nesmyslně jsem do prdele poslal hodně lidí. Dnes jim vděčím za to, že většina z nich to dokázala pochopit, obrazně nad tím mávnout rukou, a nebo mi dala šanci to vysvětlit. Patří jim za to obrovský dík, protože kdyby to tak nebylo přišel bych o spustu kamarádů a přátel.

Tady jsem si začal uvědomovat, že se musím naučit se svými emocemi pracovat. Nejenom je umět potlačit když se nehodí je pustit ven, ale naopak je umět uvolnit když to jde. Pomoct mi k tomu měla asi ta nejhorší situace v našich životech. Nejtěžší, ale zároveň nedílná součást, smrt. Od třinácti let jsem udržoval kamarádství a poté přátelství s o pět let starší dívkou, ženou která se stala někým kdo hrál v mém pohlížení na svět obrovskou roli. Byla tím kdo utvářel to jak jsem si maloval svou budoucnost, samozřejmě, že potom bylo vše jinak, ale ona byla velkým rádcem. Nikdy mezi námi nevzplanulo to čemu se říká láska, ale pojil nás tak blízký vztah, že mnozí sourozenci takový asi nemají. Osud to ale chtěl jinak a v šestnácti letech mi dal takovou facku jakou dosud nikdy. Tu chvíli kdy jsem se dozvěděl, že mi tak blízký člověk odchází a je jen otázkou času kdy odejde navždy už nikdy nevymažu ze své hlavy.
Osud nám dal ještě rok a půl. Rok a půl nádherných chvil, zážitků a vzpomínek. A pak najednou......byla pryč.
A tady to přišlo poprvé. Musel jsem se naučit kontrolovat a pracovat s návaly emocí. Probrečené noci a přes den hraný úsměv na tváři. Bolelo to, bolelo to strašně. Ale zároveň mi to dávalo sílu jít dál. A tak jsem šel a přicházel na to, že takové uvolnění emocí je prostě ventil který potřebuju a který mi pomáhá. Někdo to možná nepochopí, ale své emoce si rád hýčkám v sobě. Tu největší radost i ten největší smutek si nejčastěji "vychutnávám" uvnitř sebe a na odiv okolí dávám jen zlomek toho co prožívám. Ale tak to mám nastavené a tak mi to vyhovuje. Jen jednou za čas potřebuju uvolnit všechno. A tady právě přijde ten emocionální výplach. Chvíle kdy si sám se sebou povídám, kdy sám se sebou myslím na všechno hezký a smutný a kdy to pak prostě vyletí ven. Buď se směju jako magor až do chvíle než se začnu dusit a nebo se rozbrečím a nejsem k utišení.
Jak dlouho to trvá? To je různý, někdy pár minut, někdy dvě hodiny. Ale ten pocit totální úlevy a totálního uvolnění je prostě k nezaplacení. A pak už je zase fajn a já můžu "normálně" fungovat.

Postupem let mi život přivedl do cesty pár lidí před kterými vlastně nemám žádná tajemství a vědí o mě to dobré i to špatné. Znají mé chyby, vědí o mých životních přešlapech a jsou to lidé před kterými se nebojím dát své emoce najevo. Ale ať už je to jak chce, když to musí ven, musím být sám a "užít" si svůj emocionální výplach někde v soukromí. Pak teprve se to uvolní tak jak má a mě se uleví. Spouštěče, tedy spíš to co ve mě ty emoce rozvíří, jsou různé. Může to být obrovská radost z nějakého úspěchu, pýcha a hrdost nad úspěchy někoho koho mám rád nebo mu ten úspěch přeju, a nebo naopak hádka s partnerkou, smutek z nějakého nezdaru, nebo třeba jen písnička v rádiu.

Takže takhle to mám, takhle to mám takzvaně hozený a je to přesně to co chci a co mám rád. A co mi hodně pomáhá. Neduste zbytečně emoce v sobě, protože ať chcete nebo nechcete stejně z vás dřív nebo později vyletí ven. A buďte si jisti, že to bude zrovna ve chvíli která proto nebude úplně vhodná a nebo vás bude neskutečně mrzet.

Ovládejte své emoce a nenechte své emoce aby ovládly vás.

Publikoval(a): Cabasek, 25.5.2022