Anotace: ....

Druh se sdružuje s druhem, to už jsme si řekli dávno. Na prvním místě většinou pospolu drží rodina, dále vesnice, město, stát, kontinent a teď mi řekněte, co by se muselo stát, aby pospolu držela celá Země. Dále mi řekněte, kdyby celá lidská populace našla jednoho nepřítele, který by je všechny ohrožoval, koho zachráníte jako prvního. Jsme zpět – rodina, vesnice, město, stát, kontinent a až nakonec celá Země. Co když je ale Váš bratr hajzl? Většinou se stejně budete muset držet krve, protože si to žádá konvence nebo zbytek rodiny. Jen protože mám oči po matce, mám zachránit jí namísto člověka, který vyléčil HIV. Všichni stejně pocházíme ze stejné zlé buňky (myšlenky), tak proč nezačít napravovat vše špatné, co lidstvo udělalo nebo stále dělá. Člověk se narodí v podmínkách, které si v drtivé většině případů nevybírá. Na podmínky přírody se dá zvyknout, ale lidský faktor zapříčinil podmínky nevhodné. Globalizace je samozřejmě tady už nějakou dobu s námi a i to nejchudší děcko ví, co by si mohlo koupit, kdyby bylo bohaté. Člověk přirozeně stále touží po kráse všeho druhu, ale v našem světě vždy něco musí umřít. Kolik hmoty a života umře například kvůli jednomu miliardářovi? Jen jednomu. Strašidelná představa. Samozřejmě své podíly může rozdat spravedlivě podle potřeby v daných podmínkách. Ale proč by to dělal, když má velkou moc ovládat ostatní za pomocí svého chtíče. Nebudeme si nic nalhávat, většinou to dělají muži, ale zajímavé je, že ženy to od nich vyžadují. Nebo ještě strašidelnější představa je, že spotřebujeme nespočet hmoty jen abychom nemuseli přemýšlet. V mém domovském městě je za sídlištěm les, stromů je tam dost, tak můžete postupně začít zpátky vylejzat. Nemůžete si ještě dovolit nepřemýšlet, když pořád vše umírá. Ještě je opravdu brzy. Ale vlastně, co by jste se starali, když to nějaký stroj vymyslí jednou za Vás, možná. Krása Země je zalitá krví a nikdo to nevidí. Možná si jednou založím restauraci v zážitkové gastronomii, kde budete muset vše potřebné k přípravě pokrmu zabít. Bude tam i dětský koutek. Problém školství spočívá v návaznosti na předchozí ´´ úspěšné práce´´ celosvětových ´´géniů´´. Jak se má zrodit génius nový, když mu ani nedáte prostor něco nového vymyslet. Studenti pouze paběrkují a vylepšují. Nejvíce směšná musí být celoživotní práce paběrkovaná a vylepšená na holém výmyslu. Nebo náboženství... Nebylo by krásné, kdyby každý měl své nebo kdyby si aspoň mohl vybrat časem co mu dává největší smysl? Teď frčí populární věta, věřím v sebe. Co ale takový obyčejný člověk dokázal, aby v sebe mohl věřit? ,,Osobní prostor si umím držet, ale babičku v autobuse pustím sednout vedle sebe.“ Co když ale smrdí po chcankách? To s krásou už nemá co dělat. Musíme si tedy položit otázku. Může za to, že se pochcala nebo právě vychlastala dvě flašky rumu? Tak přesně takovéto nesmyslné problémy lidé v jednadvacátém století řeší například na sociálních sítích, místo aby se zabývali problémy opravdovými. Většina inteligentní části populace si zaslouží hlavně klid na přemýšlení, lásku nebo třeba umění. Ostatní lidé mají většinou také vědomí, které si zaslouží jistý Komfort.

Publikoval(a): FourLeaf, 22.8.2023