Anotace: Moje návštěva Osvětimi...

Osobně jsem se těšil a zároveň se v koutku duše bál toho, co zde uvidím. Poznám realitu toho, o čem jsem doposud pouze slyšel. Při odjezdu slibovalo počasí pěkný den, avšak tato domněnka se v průběhu pětihodinové cesty do Polska změnila. Zachytil nás obrovský liják, který ne a ne přestat. V táboře nás uvítala brána s nesmyslným nápisem: „Arbeit macht frei.“ V duchu jsem viděl, jak jí procházejí milióny Židů, kterým bude vše sebráno, majetek, rodina, děti, spoustě z nich i život. Zatímco my se schovávali před obrovskými kapky deště pod deštníky či pláštěnky, a procházeli kolem ostnatých drátů, oni se neměli kam schovat, šli vyčerpáni, v malém kousku oblečení, znovu na celodenní šichtu. Procházeli jsme mnoha domy, kde se nám otvíral nehezký pohled na hromadu lidských vlasů, kousků oblečení, dětských botiček, věřte, v takové hromadě byste nenašli stejný pár. Na zdech visela spousta fotografií, ukazující vyhublé či mrtvé Židy, smějící se německé důstojníky, kterým mrtvá těla činila potěšení. Zkuste si jen na chvíli představit, jaké to je, když stojíte v zástupu a o vašem osudu rozhodne jedno německé slovo: „Rechts“ nebo „Links“? Převezení do plynové komory nebo tento čas o chvíli prodloužit ? Vydrželi byste se dívat 24 hodin v pozoru na vaše oběšené kamarády ? Sledovat, jak jsou vaši členové rodiny postupně zastřeleni ? Nebojte, na vás by také řada došla. Mačkat se se sedmi sty lidmi v malé místnosti, chvíli předtím, než na vás pustí plyn ?
Ano, toto jsou otázky, na které si nedokážeme odpovědět. Všichni můžeme být rádi, že tato doba už je za námi a společně bránit tomu, aby se neopakovala.

Publikoval(a): Marek Chlubna, 28.12.2011