vážím si tvé otevřenosti...dělám úplně to samý...

29.4.2015 21:05 | Martin Havlíček

Před pár lety jsem měla období, kdy jsem strašně jasně, hluboce cítila, že si potřebuji o některých věcech s někým popovídat, ale zároveň jsem stejně jasně věděla, že není v okolí nikdo, kdo by mě mohl vyslechnout a nemít mě za blázna. Bylo to tak strašně intenzivní, ubíjející... Po pár dnech mě začalo bolet celé tělo, sotva jsem zvládla zvednout ruku. Všechna ta potlačená, nevyslovená slova se odrazila v nemoci - angíně. Tak blbě mi snad nebylo ani v dětství, když jsem ji párkrát zažila. Dnes už mám kolem sebe pár lidí, kterým můžu říct všechno, aniž by mě odsoudili, měli za blázna. A když náhodou nemůžu s nikým o něčem mluvit, tak si to alespoň představím, promluvím si s jeho duší, ve snu či vědomě v bdělém stavu. A pomáhá mi to. Druhý nemusí vědomě slyšet, a přesto je vysloveno to, co je třeba... Mluvte - třeba i sami se sebou :)

29.4.2015 17:46 | Kněžka