Anotace: Problémy současné doby převedené do stylu Erbenovy Kytice.

Všichni ten příběh známe.
Panna lesů či moří nebohého stáhne
do jámy sladké smrti.
Muži tak nepadnou hrdi.

Příběhem mým line se děj.
Jest jiný, na pozoru se měj!
Z části nový, jinak stejný.
Lorelei s mrtvými hejny.

Na louce žila nymfa divoká,
za muže svého vzala si vojáka.
Často omámen vínem a nocí
svlékal ji s tajemnou mocí.

Líbal ji po hladkých ručkách,
vzdech už zpíval o potůčkách.
Koníkem statným vjel do stáje.
Obcovali nejen na Prvního máje.

Ale voják táhl do bitev rád.
A ona samotná, dmula se jak páv.
Cestou kolem často chodili muži,
šance stejné smočit brk v tuži.

Vábila je poprsím zdatným,
nabídla plody pohybem ladným.
Tajemný magnet táhl pány.
Odvěké touhy nalezneš v pánvi.

Příbytek svůj napospas božství,
radostně vyznává cizoložství.
Do pily se zuby zajely kmeny,
brzy již tváře pošpiní střely.

Pánové, bohatí či chudí,
po cestě nezůstávali cudní.
Občas nevěděli co čekat,
ale později, stejně začala klekat.

Ústy vyřkla ráje beze slov.
Ach, ta vůně, jak matný kov.
Každý pán v kraji louku znal.
Nebojácně, sám do klína se pozval.

Přišlo psaní jednoho dne,
hrdlo stáhlo se tak zle
Voják prý si našel ženu.
Krásně mladou, věrnou jemu.

Padaly jí slzy z tváře,
však ztratily se v ranní páře.
Nenáviděla ho stále milující.
Nebylo jednoho to srdce bědující.

Jeden malíř, Cyril (či Konstantin) snad zval se.
s ním občas přešla do chlípného tance.
On krmil tak své múzy
a nymfa vzplala láskou lůzy.

Kopulace neměla stejné strany.
Jeden chladný, druhé nebylo rady.
Neopětoval jí správné city.
Vždyť jen její touhy byly vlity.

Týdny, ty bezvýchodné situace.
Plny, plny, nešťastné ovulace!
V údolí smíchanou vodu,
řeka slanosti a potok zespodu.

Často mění se pocity v opak,
prudká zamilovanost natožpak.
Tak musela předat nymfa strasti
na jinou duši, třeba oddané vlasti.

Zvolila si jednoho muže,
co z části zbaven byl kůže.
Dosud neznal srážlivý žal.
Od ní slyšel jen slova chval.

Když na palouček jednou dojel,
v mysli přes práh odvahy projel.
Už chtěl býti nejen v hlavě
ve studánce, vpadnout hravě.

Koukal kolem, palouk prázdný.
Nedočkavost, zloděj rázný.
Čekal na dvě nohy ve Vé.
U louky se jen páslo sele.

Nymfa, držící se za břich,
neb smích na boky byl jak vpich.
Hledal zmateně, ona se mu smála.
V nitru stojí tvrdá skála.

O týden později, lákala ho znova.
Z chutných rtů zněla stejná slova.
Dělala z něj hromosvod, co vede místo blesků
to bolestné zklamání a pocit stesku.

Chatrný mozek, v něm však dobrý plán.
Náhle je z chudáka přesmutný pán.
Sliby, ty celé vzplanuly vášní.
A přec, shořely nepravdou zvláštní.

Úsměv skočil z mužské tváře
na rty nymfy, nyní jisté záře.
Světobol ho na své cestě míjel,
mladík často v něm se upíjel.

Říkalo se o ní,
že vítězství nosí.
Ale mladíkovi, co nechal kapky dlaním,
odtrhla celé, svým ustavičným lhaním.

Publikoval(a): Cruorcor, 27.3.2016