Anotace: ...

S tváří královny ošlehané
vichrem ze severních plání
přichází a odchází
jak je jí libo
bez ptaní, bez pozvání

do voliéry času uzamkne
ten tolik známý vzkaz
a aniž bych chtěla donutí mě
tu její zádušní modlitbu
ztracených prokletí odříkat

nikdy se nedozvíš
že jsem tě sledovala ze stínů
jako malé dítě
nepocítíš jaké to je být tak blízko
a zároveň tím kdo zůstal vzadu

prošla jsem po tvém boku
každým okamžikem kdy jsi
počítala nekonečné vteřiny
až se budeš moci nadechnout

do bodu z něhož není návratu
když jsem tvoje bláhové naděje
vmetla do čtyř potemnělých stěn

buď jako doma v krajinách
kde se smích mění na kámen
jako tapiserie mrtvých památek
v nichž ti mohu být vším
co nedokážeš sama změnit
chladem ani zlatavými reliéfy slunce

přestaň mi vzorovat
a věčností ticha pokropím tvou dlaň...
tam kam půjdeme nebývají
voliéry času do petlic vpletené...

však dveře zpět sotva kdo nalezne...

Publikoval(a): Desiré, 10.9.2017