Anotace: Čím dál častěji se zamýšlím nad tématem "společnost." Přemýšlím nad tím jak moc nás omezuje a uzemňuje. A ptám se proč? Odpovědi ale nenácházím... A tak to vyjadřuji alespoň básní. :)

Jak uzlíček nervů
tělo se třese
kolik tvého hněvu
ještě vůbec snese?

Jak blesk si jej zasáhl
on z minuty na minutu
až někam na dno si sáhl
a ty zažíváš integritu.

Po tisíce pokolení
děje se to zas a zas
a stále bez prodlení
zažívá to každý z nás.

Sami sobě činíme zlo
ze všech těch faleší
začíná mi býti mdlo
a každý se s každým peleší.

Společnost...
To je ta stvůra
nikoli člověk sám
lidskost je v ní nula
a zlosti lán
skutečnost.

Bolí mě ten fakt
a svírá mě svědomí,
že nemůžu to už dostat
z podvědomí.

Miluji lidi, ale společnost nikoli
sžírá mě myšlenka na naše systémy
a na pravidla, co pro všechny neplatí
to pro toho, kdo slib svůj pozlatí.
*
Kde je ta láska,
jež má zvítězit?
Proč ve všem nadsázka
a nikdo v tom tempu
nemůže polevit?

Proč každý prahne po moci
nevšímá si lidí v bezmoci
a odmítá pomoci
jiným v nemoci...

Všichni po titulech touží
a po penězích ještě víc
nad hlavou ti holubice krouží, hleď!
"Nu což, tu znám už nazpaměť."

Materiálno pohlcuje nás a dusí
myslí si, že každého svést musí
a člověk, chudák neznalý
myslí si, že štěstí nachází
v něm.
*
Chci pryč
uspěchané město opustit
negativno ze sebe vypustit
a najít ku štěstí klíč...
Ach, jak já chci odsud pryč!

Publikoval(a): Jera_lu, 9.10.2017